Žijeme ve světě, který trpí četnými problémy – většinou takovými, které jsme sami způsobili svou sobeckostí, pohodlností, snahou získat nezasloužené výhody na úkor někoho (nebo něčeho) jiného. Vzdělávání se ale nemusí přísně držet světa, jaký je; jeho prostřednictvím lze usilovat o svět, jaký by měl být. Na rozdíl od vědy se vzdělávací cíle mohou vztahovat nejen k realitě, ale také k ideálu. Na tomto ideálním půdorysu lze pak utvářet nové vztahy, pěstovat podstatné zásady, a postupně tak založit jinou, lepší společnost. Svého humanistického poslání si je vzdělání vědomo – právě zde jsou úspěšně rozvíjeny idealistické vize, sem se soustřeďují snahy sociálních reformátorů, kteří prosazují dlouhodobou představu „trvale udržitelné“ společnosti a nehledí jen na společenský vzestup podle pravidel okamžité úspěšnosti. Vzdělání tak usiluje o společnost, která by se zabývala „vážnými“ problémy, a chtěla je řešit s ohledem na každého jednotlivce, jenž by se pak cítil v jejím rámci svobodně a také užitečně – byl by oporou svému společenství právě tak, jako toto společenství poskytuje bezpečné zázemí jemu samému. Taková společnost by měla být založena nejen na rozumné a efektivní správě, která reguluje konkurenční prostředí. Měla by vycházet z ekonomiky, která se vrací k původnímu smyslu tohoto slova – péči o domov (oikos) – a vytváří tak základní hodnoty, pečuje o ně v dlouhodobém časovém horizontu. Bez tohoto základu postrádá kolektivní lidské snažení smysl. A bez „autentického“ vztahu k původním zdrojům, postupům, procesům a jejich výsledkům zase tyto základní hodnoty nemohou vznikat. Abychom tento bezprostřední vztah ke skutečnosti, který se potvrzuje prací, neztratili, je třeba k jeho zachování přizvat i vzdělávací systém. Tato publikace má být malým příspěvkem do debaty na toto téma.